Z deníku našeho maskota: Část I.-cesta z New Yorku do Newarku

Poněvadž jsme nikam nespěchali, mohli jsme zůstat přes noc. Protože jsme ale neměli kam schovat svá zbídačená těla, rozhodli jsme se, že potají zůstaneme v aréně. Šatny se na noc zamykaly, a tyk jsme se museli schoulit někam na tribunu. Bylo to tam nepohodlné, zato trenér mohl spát na střídačce, protože říkal, že si to nejvíc zaslouží. Zach Parise měl s sebou naštěstí ruční rádio, takže jsme mohli poslouchat. Nevýhoda tohoto rádia je, že se musí neustále točit a po chvíli vás z toho pekelně bolí ruka. Jen trenér nemusel točit, protože říkal, že si to nejmíň zaslouží. Když se dostalo na mě, točil jsem tak dlouho, až se mi začal párat palec na levé ruce. Asi po 4 minutách vytrvalého spánku nás cosi vyrušilo. Zřejmě nějaká uklízečka, pomyslel jsem si. Ale pekelně jsem se zmýlil. Byl to uklízeč.... Brzy zrána jsme vyrazili domů, jak jinak než pěšky. V té děsné zimě nás hřála myšlenka, že šetříme přírodní zdroje, a hned nám bylo líp. Poněvadž byla ještě tma, museli jsme rozžhnout přenosný oheň. Jako jediná překážka se nám jevila řeka. K naší smůle se tam asi před 5 minutami převrhl náklaďák s aligátory. A my musíme řeku přeplavat po svých. Rozhodli jsme se pro stavbu provizorního voru z místních travisek. Když už byl vor hotový, asi tak v jednu odpoledne, rozhodli jsme se ho zkusit. Kdo jiný to měl být než já. Zpočátku to plavalo dobře, ale po chvíli začala tráva nebezpečně prosakovat a hned jsem byl ve vodě. Když jsem spatřil aligátora na svém hřbetě, zleknutí jsem vyřkl slovo hychyrykáč. Zřejmě zapůsobilo jakýmsi magickým účinkem na ty obludy, a všechny najednou odletěli, tak, jak to aligátoři umí.